O tanci, zpěvu a pospolitosti

Pocházím z Valašska. V naší rodině se hodně zpívalo.

Zezačátku jsme žili v jednom domě s prarodiči. Babička zpívala, teta zpívala. Zpívalo se při práci na poli i při domácích pracech, při oslavách, v kostele. Poslouchalo se rádio s BROLNem (Brněnský orchestr lidových nástrojů), v neděli po obědě pohádka a po ní chvilka pro vážnou hudbu. 

Když jsme se odstěhovali do vlastního domu, zpívali jsme s tatínkem u nádobí.

Mám v sobě ten otisk důvěrného spolu-bytí.

Sama jsem pak zpívala dětem ukolébavky, zpívali jsme s prvním mužem, když jsem vařila nedělní oběd. ... Nicméně, pozdější nelady v partnerství a pak rozvod utnuly zpěv a vzájemné důvěrné spolu-bytí. Vzala jsem vážně manželovo konstatování, že "zpívám hezky ale dlouho". A nezpívala jsem si možná 5 - 8 let. Přestala jsem "zpěvem obtěžovat". Také mi později moc do zpěvu nebylo. 

Trvalo mi to pár let, a také díky psychoterapii jsem znovuobjevila, že zpěv je mojí kvalitou, a že to je správně, že mi pomáhá, že mne citově vyživuje,  že skrze něj pomáhám sobě i druhým. 

Zažila jsem si na vlastní kůži, že -  přestože jsem měla tak bohatý a pevný základ -  stačila jedna věta, a vše bylo zakleto. 

Celou dospělost žiju v Praze, daleko od původní rodiny. 

Přesto to byl právě společný zpěv, který nás jemně spojoval (jak to stále vnímám), pokud k němu byla příležitost.

Díky psychoterapii jsem po letech přišla na to

Tím nejdojemnějším a nejsilnějším okamžikem byla pro mne chvíle, kdy jsme v době vánoc zpívali s mým tatínkem ADESTE FIDELES.

V té době už byl hodně starý, v "jeho" kostelním sboru toto zpívali, a já jsem tuto píseň zpívala se "svými" jogíny a se svým mužem.

Najednou všechny reálie byly nepodstatné, protože byla jen krása vzájemného setkání.

Souzněli jsme v jedné melodii, byli jsme vedle sebe, dívali jsme se do očí. Byli jsme spolu.  Také můj dnešní muž má tyto okamžiky v sobě otisknuté jako SETKÁNÍ.